Zvířata ve stanici
Osudy jednotlivých zvířat naleznete v části adopce.


 

Káně lesní (Buteo buteo)

šest jedinců ve stanici

Káně lesní (Buteo buteo)

Káně lesní obývá lesy všeho druhu od nížin až vysoko do hor. Preferuje krajinu, kde se střídají lesy s poli, loukami či velkými pasekami, spokojí se i s polními lesíky nebo i solitérními stromy.

Mozaikovitá krajina nejvíce vyhovuje její základní lovecké technice spočívající ve vyhlížení kořisti z kroužení či třepotavého letu nebo z vyhlídkového posedu. Z nich pak útočí na svou nejčastější kořist, hraboše polního (tvoří 32 – 71% kořisti). Následují další drobní savci, ptáci a plazi. Dost často ale loví i při chůzi po zemi, kdy sbírá žížaly a velký hmyz.

Káně mp3:


Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

pět jedinců ve stanici

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

Poštolka obecná je nejznámější dravec. Velikostí je srovnatelná s holubem. Často sedává na sloupech a drátech elektrického vedení. U poštolky můžeme nalézt mezi pohlavími velké rozdíly ve zbarvení. Sameček má modrošedou hlavu, rýdovací pera a červenohnědý hřbet, kdežto samička má hlavu i ocas hnědé. Poštolky hnízdí na opuštěných budovách, v opuštěných hnízdech vran nebo strak, případně v dutinách. Jako potrava jim slouží malí savci – hlavně hraboši, ale i brouci, ještěrky a malí ptáci.

Vyskytují se prakticky po celé Evropě od měst až do vysokých hor. Běžné jsou v otevřené krajině s lesíky. Někteří jedinci v našich podmínkách přezimují, ale mladí jedinci táhnou do Afriky. Stále častěji hnízdí ve městech na budovách, dokonce i na balkonech obytných domů.

Poštolka mp3:


Krkavec velký (Corvus corax)

Jeden jedinec ve stanici: Péťa

FSC_0136(1)
Největší zástupce čeledi krkavcovitých na světe. Krkavci se většinou vyskytují v divočejší a skalnatější krajině, někdy i na vysokých, holých štítech, kdežto vrány a havrani se drží spíše v zemědělských oblastech nebo lesích. Staví si hnízdo z tlustých klacků, vlny, trávy, vřesu na vysokém stromě nebo na okraji útesu, které využívá řadu let. Mívá jednu snůšku ročně v únoru až květnu 4-6 vajec. Živí se téměř vším, chytá malé savce i ptáky, požírá zdechliny, slídí po odpadcích na smetišti, loví bezobratlé a zobe zrní. Obývá většinu Evropy kromě nížin ve Velké Británii, Francii, Nizozemsku a v Dánsku. V ČR vymizel, ale v poslední době se opět šíří ze Slovenska do Čech a to značně rychle.
Krkavec mp3:


Kuna skalní (Martes foina)

Dva jedinci ve stanici: Bobina a Terezka

Kuna skalní (Martes foina)
Kuna skalní se soustřeďuje spíše na okraji lesů, ve skalnatých terénech, opuštěných lomech, ve vesnicích a v posledních desetiletích se její početnost nápadně zvýšila i v prostředí velkoměst, kde se často ukrývá pod kapotou aut a ohlodává kabely v motorovém prostoru. Den většinou tráví ve stodolách, kůlnách, dřevnících a na půdách budov i kostelů. Ve městech se spokojí i se sklepními prostory. Je to převážně noční lovec. Živí se především drobnými hlodavci, doplňkově králíky a zajíci, drobnými kurovitými ptáky a domácím zvířectvem. Nemalou část jídelníčku tvoří také žížaly, hmyz nebo vyhrabává podzemní hnízda vos, včel a čmeláků. Známá je její záliba ve vejcích a plodech ovocných stromů.
Období kaňkování (říje) probíhá koncem léta – v červenci a srpnu. Kuny mají tzv. prodlouženou březost, která jim umožňuje sladit průběh říje a narození mláďat (březen až květen) do příznivějšího období roku. Velikost vrhu se obvykle pohybuje od 3 do 5 mláďat.


 

Volavka popelavá (Ardea cinerea)

Jeden jedinec ve stanici: Anežka

82-4987v
Volavka popelavá je častou obyvatelkou sladkých i slaných vod, od skalnatých pobřeží a watů až po chovné rybníky po celé Evropě. Ráda také navštěvuje zahradní rybníčky a jezírka. U nás hnízdí v koloniích a často přezimuje na nezamrzlých vodách, jinak zimuje ve Středomoří. Na podzim jsou na rybnících hojní ptáci táhnoucí ze severu.
Volavky si staví velká hnízda z klacků v korunách stromů, ale i v křovinách, nejsou-li stromy poblíž. Mívají 4-5 vajec jednou ročně od března do července. Živí se rybami, žábami, potkany, obvykle dlouho klidně stávají v číhavém postoji, než udeří. Jsou to samotářská zvířata a mohou se dožívat až 25 let.


 

Včelojed lesní (Pernis apivorus)

Jeden jedinec ve stanici : Vítek

Včelojed lesní (Pernis apivorus)
Včelojed lesní dorůstá velikosti káněte, ale je štíhlejší. Napadá hnízda vos a včel a to i pěšky, a nohama vyhrabává vosk a larvy. V případě nedostatku doplňuje svůj jídelníček i jiným hmyzem a drobnými obratlovci – hlavně žábami a mláďaty ptáků vybíranými většinou z hnízd. Hnízdí velmi skrytě. Nejčastěji je vidět za tahu, kdy se soustřeďuje v místech, kde může cestou do tropické Afriky nejsnáze překonat moře – Baltské nebo Středozemní. Je vysoce věrný svému hnízdišti i partnerovi.
Hnízdí v korunách stromů, hnízdo z klacíků je vystláno zelení, často využívá stará vraní hnízda. Hnízdí jednou ročně v květnu až červenci a mívá 1 – 3 vejce. Na hnízdě včelojeda bývají zbytky plástů, typické je i jeho obkládání zelenými větvičkami a vystýlání kotlinky zelenými listy.
Je rozšířen po většině Evropy mimo severní Skandinávii a Island, ve Velké Británii hnízdí zřídka. Evropská populace čítá více než 110 000 párů a tvoří tak více než 75 % populace celosvětové. Od 70. let min. stol. je stabilní i přes znatelné úbytky ve Švédsku a Finsku. Obývá lesy, zejména v kopcovitých krajích, přitahuje v dubnu a odlétá právě teď koncem srpna až v září. Přezimuje v Africe a Středozemní moře překonává pravidelnými trasami. V ČR se vyskytuje na celém území kromě hor.
Spodní strana většiny včelojedů je výrazně skvrnitá a proužkovaná, zbarvení je velmi proměnlivé. Na ocase má na rozdíl od káněte tři tmavé pruhy. Od káněte lze včelojeda rozlišit také díky své menší tzv. holubí hlavě. Je velký 52 – 60 cm, jeho rozpětí je 1,35 – 1,5 m, váží 600g – 1,1 kg, migruje v hejnech a dožívá se 25 let. V ČR je silně ohrožen.


 

 


 

Havran polní (Corvus frugilegus)

Jeden jedinec ve stanici: Krákora

Havran polní (Corvus frugilegus)

Všude hojný havran patří k nejznámějším ptákům zemědělských oblastí a vesnic, je součástí venkovské krajiny. Je velice společenský, poměrně velký a tvoří smíšená hejna s menšími kavkami, s holuby doupňáky a racky chechtavými. Hnízdí v koloniích v korunách stromů a jeho velká hnízda z klacíků jsou dobře vidět po většinu roku, jen v létě je zakrývá husté listí. Ojediněle mohou jeden nebo dva páry hnízdit o samotě, takže je možný omyl s vránou obecnou, protože tyto dva druhy se na dálku těžko rozlišují. Nejčastěji sbírá červy, ponravy, semena, zrní a kořínky, obvykle v hejnech nebo podél silnic hledá hmyz i větší kořist sraženou auty.

Obývá západní a střední Evropu, chybí jen na Islandu, ve Skandinávii a ve Středozemí. Havran je typický obyvatel zemědělské krajiny s roztroušenými stromy. V ČR pravidelně hnízdí v nížinách, i ve městech, na zimu z hnízdišť odlétá a potuluje se po západní Evropě. Z východu přitahují velmi početná hejna.


 

Sova pálená (Tyto alba)

Jeden jedinec ve stanici: Hermína

Sova pálená (Tyto alba)

Tato středně velká sova v zimě někdy loví i ve dne a v létě, když živí rodinu, často bývá vidět za soumraku. V každé době je to nádherný pohled. Často vyhledává okraje silnic, kde jsou jediné travnaté plochy s hrubou trávou, vhodné k lovu hrabošů, i bažinaté plochy s ostřicemi vedle rákosin nebo na pobřeží. Je nezaměnitelná, protože jiné sovy mohou vypadat jako bílé pouze ve světlech reflektorů. Hnízdí ve velké stromové dutině, stodolách, věžích kostelů a hradech.

Loví přepadem z vyhlídky nebo nízkým letem, chytá hraboše, myši, potkany a příležitostně ptáky, na jihu dokonce ryby. Je řídce rozšířena v severní, střední a západní Evropě, chybí na Islandu, ve Skandinávii a v severovýchodní Evropě.

Hnízdí a loví na otevřených plochách, na zemědělské půdě, mokřadech, rašeliništích a v mladých školkách nebo záhonech. U nás je stálá a přelétavá, v posledních letech ubývá.

 

 

 


 

Výr velký (Bubo bubo)

Jeden jedinec ve stanici: Vanda

Výr velký (Bubo bubo)

Výr velký je největší sovou. Samice jsou větší a těžší než samci, v dospělosti mohou mít rozpětí křídel až 170 cm a hmotnost až 4 kg. Silueta sedícího výra velkého je jen těžko zaměnitelná, na hlavě má z peříček ozdobu „ouška“. Pravé uši má ukryté v hustém peří na bocích hlavy.

Osidluje především lesnaté oblasti sousedící s otevřenými plochami, kam vylétá na lov. Hnízdo bývá umístěno na skále, na lesním svahu, nebo pod vývraty, řidčeji v dutinách stromů, či opuštěných hnízdech dravců či čápů.
Výr je noční a samotářský pták. Stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním. Je-li vyrušen a nemá-li možnost rozumného ústupu, nafukuje se, čepýří peří a výhrůžně syčí a klepe zobákem. Loví v noci v rozsáhlém revíru (v době hnízdění v okruhu až 15 km okolo hnízda) a kořistí jsou zejména hlodavci, zajíci a další drobní savci, nepohrdne ale ani spícími ptáky (včetně dravců), s oblibou loví ježky, ale zvládne ulovit i srnče.
Výr musí čelit značnému nepřátelství řady denních ptáků, zejména dravců a krkavcovitých, kteří jej za světla napadají.
Výři vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Koncem března nebo počátkem dubna snáší samice 2–5 bílých vajec. Samice na nich sedí (31 – 36 dní) a hlídá je, samec ji krmí. Na počátku 20. století byl výr velký u nás téměř vyhuben, po vyhlášení ochrany se situace začala zlepšovat.


Kalous ušatý (Asio otus)

Jeden jedinec ve stanici: Kuldo

Kalous ušatý je středně velký druh sovy velikosti srovnatelný s holubem. Na hlavě má charakteristické prodloužené opeření kolem ušních otvorů, díky kterému získal svoje druhové jméno. Podobně jako všechny druhy sov má i kalous ušatý skvěle vyvinutý sluch a zrak, svou kořist dokáže dokonce lokalizovat i v naprosté tmě. V tom mu významně napomáhá asymetrické umístění ušních dutin. Zajímavé je také to, že má zrak uzpůsobený k vidění na větší vzdálenosti, přičemž na blízko vidí špatně.

V České republice je jednou z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov, obývá nížiny i horské polohy. Jejím přirozeným biotopem jsou převážně řídce porostlé otevřené kulturní krajiny a okraje lesů v blízkosti polí, luk, ale i parky. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím. Den tráví většinou vysoko na stromech v těsné blízkosti kmene, kde je díky svému hnědému zbarvení a štíhlému tělu (přitiskne peří k tělu) velmi těžce zpozorovatelný. Při přímém ohrožení se načepýří, čímž opticky zvětšuje svoji velikost, syčí a klape zobákem. V zimě se často sdružuje do malých skupin, které přes den odpočívají v těsné blízkosti u sebe. K hnízdění využívá často opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků, dravců a holubů.

Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe.

Jeho potravou jsou nejčastěji hlodavci, ale nepohrdne také jinými malými savci, menšími druhy ptáků, obojživelníky a hmyzem.

Nejčastějšími příčinami úmrtí tohoto druhu přitom bývají predátoři (stává se kořistí velkých dravců, kupříkladu orlů, jestřábů a sokolů, mláďata kořistí krkavcovitých ptáků), ztráta přirozeného prostředí a nedostatek potravy, velmi často i kolize s vozidly.

Nestravitelných zbytků, jako jsou např. kosti nebo srst se zbavuje, podobně jako jiné sovy, v podobě vývržků. Tyto vývržky jsou nejen dobrým zdrojem informací o jeho hojnosti v různých lokalitách, ale také jde na základě nalezených zbytků v nich zjistit, jaká kořist je v jeho potravě v dané oblasti zastoupena nejpočetněji.

Kalous ušatý se ve volné přírodě dožívá průměrně 4 let, v zajetí se však může dožít i více než 20 let.


 

Puštík obecný (Strix aluco)

Jeden jedinec ve stanici: Rozárka

Puštík obecný je nejčastěji a nejhojněji se vyskytující sovou v České republice. Je nenápadný, o něco větší něž kalous ušatý. Žije v celé Evropě, kromě severních oblastí, v severozápadní části Afriky a v některých oblastech Asie. Obývá především listnaté, ale i smíšené a jehličnaté lesy, háje i parky, někdy sady a zahrady.
Zbarvení puštíků je velmi variabilní, od šedé přes různé odstíny hnědé až po rezavou, s tmavým žíháním. Samice jsou (jako u všech sov) o něco větší. Živí se převážně drobnými hlodavci, hmyzožravci, ptáky do velikosti sojky i obojživelníky. Hnízdo si nejčastěji buduje ve stromových dutinách, adaptoval se ale i na řadu alternativních hnízdních příležitostí (půdy, komíny, výklenky budov, stará hnízda dravců, na zemi mezi kořeny stromů) a velké budky.
Puštík obecný je známý urputností, s níž svou snůšku a později mláďata hlídá. Samice sedící na vejcích napadne cokoliv živého, co by se pokusilo proniknout do hnízda, s rostoucím věkem mláďat rozšiřuje bráněný prostor na okolí hnízda. Bez váhání napadne i velkou šelmu nebo člověka, pokud by se přiblížil ke vstupu do hnízda, přičemž své útoky směřuje na hlavu. Dokáže tak zahnat na ústup značně větší a silnější vetřelce, než je sama.


 

Straka obecná (Pica pica)

Jeden jedinec ve stanici: Jarka

Výr velký (Bubo bubo)

Téměř všude se objevuje straka – nápadně černá a bílá, společenská a pohyblivá, takže každému hned padne do oka. V zimě, když opadá listí, jsou nápadná její hnízda. Jsou to skutečné zaklenuté pevnosti, chránící mláďata proti ostatním vránám. Straky žijí obyčejně v párech nebo v malých skupinách a jen příležitostně tvoří hejna o 20 až 40 jedincích, která společně přenocují.

V Evropě neexistuje pták strace podobný. Straka většinou sbírá hmyz, zrní a odpadky v nejrozmanitějším prostředí od polí až po parkoviště a okraje silnic. V létě loupí vejce a holátka jiných ptáků. Hnízdí po celé Evropě kromě Islandu a nejzazšího severu. Hojná je v zemědělské krajině s živými ploty, remízky a okraji lesů, ale i ve městech a v parcích. Stále jí přibývá na předměstích a často navštěvuje zahrady s keři, živými ploty a stromy. V ČR je právě velmi hojná, zejména v nižších polohách a stavy stále stoupají.


 

Netopýr rezavý (Nyctalus noctula)

Dva jedinci ve stanici: Růžena a Ocásek

Netopýr rezavý (Nyctalus noctula)

Vydává jeden z nejsilnějších a nejsnáze rozpoznatelných hlasů, zvláště při letu ve volném prostranství – FM s terminální frekvencí 18-24 kHz a frekvencí 3-4 výkřiky za sekundu.
Obývá obrovský areál zahrnující téměř celou palearktickou oblast od jižní Skandinávie a Finska, Anglie, Portugalska a Středomoří, přes východní Evropu a západní Asii po Japonsko, na jihu zasahuje do severozápadní Afriky, Libanonu, Kašmíru a severní Barmy. V ČR se vyskytuje celoročně. V období přeletů a obsazování zimovišť se běžně objevuje, často v početných skupinách, i ve městech.

Jde o vysoce sociální druh obývající dutiny starých stromů, zejména v břehových porostech kolem vodních ploch. Na jihu nebo při zimování hledá skalní štěrbiny a v posledních letech i podobné úkryty v lidských stavbách – skuliny zdí a různé úkryty na novostavbách, větrací šachtičky či dutiny pod střešními panely, prostory v konstrukcích vysokých dálničních mostů, uzavřené dutiny ve věžích apod.

Vyletuje časně, ještě za světla, zprvu létá jen několik metrů nad zemí či nad hladinou rybníků, později loví nad korunami stromů a ve výškách několika desítek metrů. Létá obratně a rychle, od netopýra večerního, který rovněž vyletuje záhy, ho v letu odlišíme podle úzkých křídel. Životní strategií a ročním cyklem se podobá jiným stromovým druhům. Rodí většinou po dvou mláďatech, pohlavní dospělosti dosahuje už na podzim prvního roku života a je poměrně krátkověký (nejdelší věk doložený kroužkováním je 12 let). Letní kolonie nebývají příliš velké (20 – 100 jedinců). Zimuje v soudružných shlucích, mnohdy i dosti početných (až 600 jedinců). Snadno upadá do hluboké strnulosti a při nízké okolní teplotě jen obtížně obnovuje plnou aktivitu. Vyznačuje se dlouhými migracemi na zimoviště (až přes 2000 km).